Bylo nebylo, jednomu nejmenovanému kolegovi, jehož šestý smysl proslul zejména mezi heavymetalovými příznivci, se tak dlouho nechtělo do odborného pohledu na nejnovější počin slovutných KING DIAMOND, až se čas naplnil. A když se čas naplnil, musel se téhle recenze ujmout někdo jiný, abychom zejména natěšené příznivce dánského čaroděje, v jejichž kalendářích bylo datum vydání „Give Me Your Soul ... Please“ zatrženo tlustou červenou fixou, nezklamali svým nezodpovědným přístupem.

I já jsem měl zaškrtnuto, samozřejmě. Čerstvý autorský materiál z dílny Kinga Diamonda a spol. po dlouhých čtyřech letech, vycházející navíc tak trochu ve stínu grandiózního „The Puppet Master“, nesmazatelně zapsaného mezi tím nejlepším, co kdy KING DIAMOND stvořili, se zkrátka nedal než dychtivě neočekávat. Jaké však bylo moje drobné rozčarování, když jsem se do alba samotného konečně plně ponořil. Tohle má být skutečně ona novinka? Nový diamant vybroušený pevnou rukou jednoho z nejšikovnějších klenotníků, co znám? Pak tedy možná rozumím tomu, proč se kolegovi do těch několika řádků moc nechtělo.

Stop. Ty poslední věty jsem vážně vyslovil nahlas? Tak přece. Přece jen to ve mně převážilo a muselo to ven. Ale hlavně žádnou paniku, k ničemu zásadnímu pochopitelně nedochází. To jen moje maličkost je poprvé (tedy alespoň pokud jí paměť neklame) za celá ta léta z premiérově slyšeného diamondovského vyprávění maličko rozpačitá a je to pro ni zkrátka zcela zásadní a nová zkušenost. Dopřejme jí tedy trochu rozkoukání, však ona se srovná, a můžeme to vzít rovnou přes „Give Me Your Soul … Please“ po stránce výtvarné a lyrické.

Blonďatá holčička s ďábelským úšklebkem ve tváři, v bílých šatečkách pocákaných krvích, která na vás upřeně zírá z obalu alba, držela ve svých nastavených a spojených dlaních původně lidské oči. To ovšem ještě byla součástí obrazu zvaného „Oči mé matky“, který se poté, co ho King kdesi spatřil, stal jednoznačnou inspirací pro jeho další, v pořadí již dvanácté studiové album. Když se pak dotyčný obraz stal Diamondovým majetkem a základním stavebním kamenem našeho obalu, oči z dlaní holčičky zmizely, místo nich přibyl stín, jakoby znázorňující toho, kdo právě drží buklet alba v ruce, a scéna pro nervy drásající vyprávění byla na světě. Jeho zlehka načrtnuté kontury se vzápětí rozlily do spousty temných nitek a provázků, jejichž pevným svázáním vznikl příběh dvou malých sourozenců, sestřičky a bratříčka, které šílený otec jednoho dne zabije ve sklepě jejich domu. Oba dva se po smrti dostanou do míst, kde jacísi „soudci“ rozhodují o tom, zda půjdou do nebe nebo do pekla, a zatímco holčičce je přisouzeno nebe, chlapeček je poslán do pekla, neboť „soudci“ ho mylně označí za sebevraha. S tím se ovšem duch holčičky nehodlá smířit, a tak se zhmotňuje v lidském světě, konkrétně v současném Kingově domě, aby zde našel novou, lepší duši pro bratříčka, který by se tak dostal také do nebe. King tohle všechno vnímá především jako hru stínů a temnoty, která se zmocní jeho domu po setmění, ovšem jen do té chvíle, než se s holčičkou v krvavých šatech setká doopravdy a přesvědčí ji, že právě jeho duše není pro bratříčka tou nejvhodnější. Holčička proto odchází hledat do jiného domu, kterým má být podle všeho znovu dům toho, jenž drží v rukou buklet alba („I´m  Moving On To THIS House“ /“Moving On“/).

Uff. Tak už je to lepší, už to vypadá, že budu v pořádku. V pořádku stejně tak jako je na první pohled všechno v pořádku i s tímhle albem. Popsaný příběh má totiž přes poněkud průhlednější zápletku své nesporné kvality, a podobně je na tom i hudební stránka věci. Ano, i ona má přes poněkud průhlednější zápletku své nesporné kvality. V tradičním královském duchu vám předestře hned třináctku skladeb, vlnících se od Kingova rozpustilého vokálu až k LaRocqueovým mazaným riffům, aniž by kde bylo stopy po nějakých nedostatcích. Ale přece jen tam jsou, a vytanou vám na mysli zhruba ve stejném okamžiku, kdy si uvědomíte, že také výrazy jako „Cellar“ nebo „House“ alias textové kulisy zde King zdaleka nepoužil poprvé. Skladby typu „Never Ending Hill“, „Mirror Mirror“ nebo „The Floating Head“ jsou prostě vedeny poněkud neutrálně v až příliš klasickém duchu KING DIAMOND, a to je to, co jim ubírá na přesvědčivosti. Takový neutrálně klasický duch totiž sice okamžitě identifikujete, ale zároveň mu nedokážete přiřadit tvář konkrétní skladby, aniž byste se u toho nezapotili. To, co tady evidentně chybí, je trocha oné nadstandardní energie, která alba kapely vždy zdobila, trocha více odvahy popustit uzdu vlastní ďábelskou fantazii a vyrazit z ní mnohem dynamičtější melodické nápady. Jako se tomu děje v jasných tutovkách „Is Anybody Here?“, „Cold As Ice“, „Moving On“ nebo třeba „Give Me Your Soul“ (v níž veledůležitou roli hraje i znovu hostující Livia Zita), které vám naopak v paměti utkví bez nejmenších problémů. Zakopaný pes tedy může být v daleko výraznějším „kytarovém“ podtextu novinky, v níž tradiční klávesy dostávají mnohem méně místa než jindy, možná bych ho mohl hledat i jen v tom, že mi (překvapivě?) najednou ve všech případech nestačí, že KING DIAMOND zní jako KING DIAMOND (přestože se vlastně po nich nic jiného nechce), každopádně na mě ale „Give Me Your Soul ... Please“ prostě zdaleka nepůsobí tak konzistentně a magicky, jako třeba naposledy „The Puppet Master“. Smůla? Hluboce doufám, že jen a jen moje.